Schengenské Dohody
Volný pohyb osob byla hlavní část původní Římské Smlouvy a, od prvních dnů Evropského Hospodářského Společenství, státní příslušníci členských států EHS mohli volně cestovat z jednoho členského státu do druhého na výrobu jejich pasy a vnitrostátní průkazy totožnosti. Na hranicích mezi většinou členských států však stále existovaly systematické kontroly totožnosti.
Neshody mezi členskými státy vedl do slepé uličky na zrušení hraničních kontrol v rámci Společenství, ale v roce 1985, pět z tehdejších deseti členských států – Belgie, Francie, Lucembursko, Nizozemsko a Západní Německo – podepsali dohodu o postupném odstraňování společné hraniční kontroly. Dohoda byla podepsána na lodi princezny Marie-Astrid na řece Moselle poblíž města Schengen v Lucemburku, kde se setkávají území Francie, Německa a Lucemburska. Tři ze signatářů, Belgie, Lucembursko a Nizozemsko, již v rámci hospodářské unie Beneluxu zrušily společné hraniční kontroly.
Schengenská Dohoda byla podepsána nezávisle Evropské Unie, částečně vzhledem k nedostatku konsensu mezi členskými státy EU o tom, zda je či není EU měla pravomoc zrušit hraniční kontroly a částečně proto, že ti, kteří jsou připraveni tuto myšlenku realizovat, nechtěli čekat na jiné(v této době neexistoval žádný posílený mechanismus spolupráce). Dohody předpokladu pro harmonizaci vízové politiky, která umožňuje obyvatelé v příhraničních oblastech je svoboda překračovat hranice od pevné stanoviště, náhradní pasové kontroly s vizuálním sledováním vozidel při snížené rychlosti a kontroly vozidel, které umožnily vozidla překročit hranice bez zastavení.
v roce 1990 byla dohoda doplněna Schengenskou Úmluvou, která navrhla zrušení kontrol na vnitřních hranicích a společnou vízovou politiku. Právě tato úmluva vytvořila Schengenský prostor úplným zrušením hraničních kontrol mezi členskými státy Schengenu, společnými pravidly pro víza a policejní a soudní spoluprací.
Schengenská Dohoda a prováděcí Úmluva byla přijata v roce 1995 pouze pro některé signatáře, ale jen přes dva roky později v průběhu Mezivládní Konferenci v Amsterdamu, všechny členské státy Evropské Unie s výjimkou Spojeného Království a Irska podepsaly Dohodu. To bylo během těchto jednání, což vedlo k Amsterodamské Smlouvě, že začlenění Schengenského acquis do hlavní části Evropské Unie zákon byl schválen spolu s opt-outs pro Irsko a Spojené Království (které se následně stáhl z EU v roce 2020), které byly nadále mimo Schengenský Prostor.
V prosinci roku 1996, dva non-členské státy EU, Norsko a Island podepsaly dohodu o přidružení s signatáři Dohody, aby se stala součástí Schengenského Prostoru. I když tato dohoda nikdy nevstoupila v platnost, obě země se po uzavření podobných dohod s EU staly součástí schengenského prostoru. Samotná Schengenská Úmluva nebyla otevřena k podpisu členským státům mimo EU. V roce 2009 Švýcarsko dokončilo svůj oficiální vstup do schengenského prostoru přijetím dohody o přidružení lidovým referendem v roce 2005.
Nyní, když je Schengenská dohoda součástí acquis communautaire, ztratila pro členy EU status smlouvy, která mohla být změněna pouze podle jejích podmínek. Místo toho se provádějí změny podle legislativního postupu EU podle unijních smluv. Ratifikace bývalými signatářskými státy dohody není nutná pro změnu nebo zrušení některých nebo všech bývalých schengenských acquis. Právní akty, které stanoví podmínky pro vstup do schengenského prostoru, jsou nyní přijímány většinovým hlasováním v legislativních orgánech EU. Nové členské státy EU nepodepisují Schengenskou dohodu jako takovou, místo toho jsou povinny provádět schengenská pravidla jako součást již existujícího souboru práva EU,který je povinen přijmout každý nový účastník.
Tato situace znamená, že non-EU členskými státy Schengenského prostoru mají málo formálně závazné možnosti ovlivňovat utváření a vývoj Schengenských pravidel; jejich možnosti jsou účinně snížit k dohodě nebo odstoupením od smlouvy. Konzultace s postiženými zeměmi však probíhají před přijetím konkrétních nových právních předpisů.
v roce 2016 byly v reakci na evropskou migrační krizi dočasně znovu zavedeny hraniční kontroly v sedmi schengenských zemích (Rakousko, Dánsko, Francie, Německo, Norsko, Polsko a Švédsko).
Portugalsko od té doby několikrát znovu zavedlo kontroly podél svých hranic se Španělskem, během Mistrovství UEFA Euro 2004 a když Portugalsko hostilo summit NATO 2010 v Lisabonu. Poslední kontrola byla dočasně znovu zavedena na hranici od 10. Května 2017 do 14. Května 2017, Papež František během návštěvy Fátima, Portugalsko.
Leave a Reply