Kolektivní Bezpečnosti Systémů: společnost Národů a organizace Spojených Národů

Tam byly dvě velké-měřítku, institucionalizované úsilí na vytvoření kolektivní bezpečnosti systémů ve dvacátém století: společnost Národů a organizace Spojených Národů. Liga byla založena po první světové válce a představovala vizi spojeneckých mocností o novém globálním řádu založeném na normách sebeurčení a liberální demokracie. Jedním z prvních artikulací této vize bylo čtrnáct bodů Woodrowa Wilsona, vypracovaných v roce 1918. Zvláštní význam byl 14. bod, v němž vyzval k „všeobecné sdružení národů být vytvořena na základě zvláštní smlouvy za účelem zisku vzájemných záruk politické nezávislosti a územní integrity pro velké i malé Státy.“

členství v lize se pohybovalo od 42 států při jejím založení v roce 1920 po 57 států v roce 1938. Organizace se skládala z Valné Shromáždění, ve kterém všechny členské státy podíleli, a menší hlavní tělo v Lize Rady (původně se skládá ze Spojených Států, Británie, Francie, Japonsko, Itálie a později Německo jako stálých členů a čtyři dočasné členy). Členství v lize bylo, teoreticky, otevřený všem, kteří přijali principy ligy, ale v praxi byla zřejmá zaujatost vůči liberálním demokraciím. Důvodem bylo, že demokracie měly mnohem větší pravděpodobnost, že budou mít moc veřejného mínění jako kontrolu proti vládám, které se snažily porušit ligové závazky. Například Německo nebylo uděleno členství až do roku 1926, Rusko se připojilo až v roce 1934 a mnoha asijským a africkým státům nebylo uděleno členství jako koloniální závislí.

státy získaly členství ratifikací Paktu ligy, který stanovil základní principy kolektivní bezpečnosti. Zejména na Článek 10 Úmluvy založil ‚všichni za jednoho‘ princip, který členy zavazuje k zachování a respektovat územní celistvost každého z ostatních členských států. Státy se zavázaly předložit všechny spory k rozhodčímu řízení, nikoli použít sílu. A co je nejdůležitější, článek 16 uvedl, že válka v rozporu se Smlouvou byla považována za válečný akt proti všem ostatním členům, po kterém by porušovatel automaticky podléhal ekonomickým sankcím. Samotné ustanovení je uvedeno, že „By měl každý Člen Ligy uchýlit k válce v rozporu s jeho smlouvy … to se ipso facto za to, že spáchal válečný akt vůči ostatním Členům Ligy.“Rada ligy by pak na základě zásady jednomyslnosti určila, jaké další vojenské akce budou podniknuty. Zaměření na ekonomické sankce jako primární donucovací nástroj odráželo pragmatické i filozofické poučení z první světové války. Za prvé, Spojenecké vítězství bylo do značné míry věřil zdůraznit rozhodující význam hospodářské moci, spíše než vojenské síly. Za druhé, ekonomické sankce byly považovány za „humánnější“ akt proti agresorským státům než válka(diskutabilní bod). Za třetí, logisticky, ekonomické sankce byly považovány za nejúčinnější a okamžitou reakci, vzhledem k pomalejšímu procesu organizace vojenské reakce. Tento poslední bod upozorňuje na obtížnost a pomalost mnohostranné koordinace a intervence, pojem, který vylučuje princip ‚výkony‘ představil ideál kolektivní bezpečnosti.

OSN byla založena v roce 1945 na konci druhé světové války a představovala druhý velký pokus o institucionalizaci kolektivní bezpečnosti. OSN byla podobná lize v několika ohledech. Nejprve se skládala ze dvou hlavních orgánů: Valného shromáždění a Rady bezpečnosti. Druhá skupina, složená z pěti stálých členů (usa, Velká Británie, Francie, Sovětského Svazu a Číny), která se konala stejný vůdčí roli nad organizací jako Rada League. Principy kolektivní samoregulace, nedělitelného míru a neagrese byly zakotveny v Chartě OSN. Rozsah členství byl globální a vzhledem k ochotě Spojených států vstoupit do OSN byl v tomto ohledu úspěšnější než Liga. Nicméně, i přes OSN tvrdil, univerzalismu, organizace byla popsána jako institucionalizace devatenáctého století-typ balance-of-power ujednání mezi velmocemi v podobě Rady Bezpečnosti, přičemž status quo, že OSN je určena obhájit je ten, který je přijatelný pro hlavní síly.

kde se OSN liší od Ligy, je ve svých donucovacích mechanismech. Zatímco důraz na kolektivní akci proti agresi zůstal, Charta OSN nevyžadovala automatické hospodářské sankce členských států. Navíc, Články 42 a 43 Listiny stanoveny přesněji než Liga Smlouvu, jak akt agrese by byla stanovena (tj. Radou Bezpečnosti) a jak kolektivní síly by být podáván (tj. být rozhodnutí Rady mandátů, aby se členské státy). Stejně jako Liga, rozhodnutí OSN byla také implicitně založena na podmínce jednomyslnosti, protože každému členovi Rady bezpečnosti bylo uděleno právo veta.

zakladatelé OSN v roce 1945 úspěšně řešili neúspěchy ligy 1920; cesta kolektivní bezpečnosti však v následujících desetiletích zůstala relativně nedotčená. Při zpětném pohledu nedostatky ligy pramenily méně z účinnosti jejích donucovacích mechanismů (i když to byl teoreticky problém), než z absence vedení a univerzální účasti. A co je nejdůležitější, Spojené státy, navzdory nabádání prezidenta Woodrowa Wilsona, viděly členství v Organizaci ne jako vstupenku ke světovému míru, ale jako pozvání k americkému uvěznění ve vzdálených válkách,a rozhodly se proti účasti. Zatímco Americká přítomnost není kritický chybějící prvek v řešení krizí často spojena s Ligou zánik (popsáno dále dopředu v ‚Národů‘), jeho absence předznamenal druh self-help chování, které přispěly k Lize je neschopnost fungovat, jak bylo původně představoval.

OSN napravila problémy, které trápí ligu. Těšil se všeobecné členství (včetně Spojených Států) a nové rozhodovací a donucovací struktury (Rada Bezpečnosti), který to dal zuby a velkou sílu odhodlání prosazovat kolektivní bezpečnost. Paradoxně však toto dlouho očekávané plné účasti velmocí v OSN zadrhla organizace jako Studená Válka rozdělila stálých členů Rady Bezpečnosti na prakticky všechny problémy, a účinně brání tělo od plnění jeho zamýšlené funkce. Z tohoto důvodu, mnozí tvrdí, že OSN má méně-než-rozsáhlé zkušenosti jako kolektivní bezpečnostní organizace, i když to přizpůsobil k provádění různých forem míru-souvisejících funkcí. Nejúspěšnější z nich byla mírová a preventivní diplomacie. Inovace vyplývající z Rady Bezpečnosti svéprávnosti během Studené Války, tato akce OSN ne centrum na kolektivní odpuzující agrese ze strany mír-jističe (který vyžaduje jednomyslné hlasování v Radě), ale na neutrální zásahy přestat bojovat a zachovat status quo mezi bojovníky. S koncem studené války se schopnost OSN jednat kolektivně, jak se původně předpokládalo v roce 1945, projevuje aktivnějším využíváním donucovacích mechanismů. Počet ekonomických sankcí a vojenských povolení (některé z humanitárních důvodů), které jsou popsány v Kapitole VII charty OSN se zvýšil, například, ze dvou během Studené Války se více než deset od jeho konce.